Dvacet bezesných let


image/jpeg
Natela Sarksjanová u rodinné hrobky

dokumentární film 58 min
v přípravě, natáčení 11/2007-9/2008 
 postprodukce plánována na 10-12/2008
termín dokončení: 12/2008
světová premiéra 7.12. 2008
Námět: Libuše Rudinská
 Zvuk a mix zvuku: Michal Janoušek
Scénář, kamera, režie: Libuše Rudinská
Střih: Miloš Málek

Námět a popis projektu:

 Dokumentární snímek pojednává současný život obyvatel města Gjumri žijící se vzpomínkou na katastrofu, které se staly nedobrovolnými svědky, účastníky a oběťmi.

 7. prosince 2008 tomu bude 20 let, co arménské město Leninakan (dnes Gjumri) postihlo ničivé zemětřesení, které usmrtilo přes 100 tisíc lidí a připravilo o přístřeší téměř půl milionu obyvatel Arménie. Následkem událostí po rozpadu SSSR, a po válce o Náhorní Karabach, se Arménie dostala do totální socioekonomické izolace a čelila obrovské humanitární krizi, která přetrvala do poloviny devadesátých let. Gorbačovovy plány z roku 1989 na obnovu infrastruktury měst postižených zemětřesením se nadlouho staly utopickou vizí. Ještě v roce 2007 4000 lidí postižených zemětřesením žijí v nouzových stavbách bez dostatečného zázemí, elektřiny a teplé vody. V těchto podmínkách se zrodila a vyrostla úplně nová generace.
Vznikající film je zprávou o stavu země, respektive města a jeho obyvatel téměř dvacet let po této strašlivé události.
 Film se v první řadě zaměřuje na konfrontaci života lidí přímo postižených, přeživších zemětřesení a pohledu nově narozených. Půjde o sondu, jak tato událost změnila životy lidí, a jak se kdo s danou skutečností s postupem času dokázal vyrovnat, v čem dnešní „Gjumrijci“nacházejí smysl života a jak katastrofa ovlivňuje život mladým lidem, kteří s událostí nemají bezprostřední zkušenost.
 Sovětská a později arménská vláda a nově i USAID vybudovaly pro obyvatele nouzových staveb desítky domů a stovky bytů. Někteří lidé získali bydlení v nových domech 2 roky po zemětřesení, jiní obyvatelé nouzových staveb si museli počkat téměř dvě desítky let, zatímco někteří na udělení dekretu stále jen čekají. Avšak stavební práce se zastavily na neurčito.
image/jpeg
Nouzová stavba
image/jpeg
poničený kostel Surp Amenaprkich se teprve 2 roky rekonstruuje image/jpeg
jeden z mnoha domů, které rekonstrukcí neprošly

 Pro film byly vybrány čtyři charaktery s rodinami, které se následkem katastrofy ocitly v různých podmínkách a jejich životy se odvíjely v závislosti na vnější pomoci a vnitřním nastavení jednotlivců. Objevuje se zde kontrast mezi člověkem, který ztratil své blízké a mužem, kterého se toto trauma bezprostředně nedotklo, ale čelí exodu rodiny za lepším životem do USA. Konfrontuje se zde pohled na život rodiny v nouzovém domě a životem člověka, který měl to štěstí a získal nový byt.  image/jpeg
Dům postavený po roce 1988

 Nahlédneme do osobních životů jednotlivých členů rodiny, kteří se svými pohledy na věc navzájem konfrontují. Zjistíme jak je tato událost zakořeněná v jejich myslích, jak ji vnímají v kontextu dobových a historických událostí v dějinách Arménie a jak s touto zkušeností sami naložili. Zda sebe vidí jako obětovaný národ, jak velmi vnímají fatálnost celé situace a jak se to odráží na jejich víře v Boha. Co jim dává vnitřní sílu přežít v podmínkách přetrvávající nepřízně a jak se tato síla v jejich životech odráží.
 Hlavním postavou filmu je 61 letý ředitel francouzské školy 

Martin Pašajan
image/jpeg

Sám během zemětřesení málem zahynul spolu se svými studenty ve škole kde právě vyučoval. Vyvázl sice s  menším zraněním, ale záhy zjistil, že ztratil všechny své blízké, ženu, dceru i syna, kteří ten osudný den i hodinu byli neplánovaně spolu v bytě jedenáctipatrového panelového domu, ze kterého se stal sendvič, jak se panely poskládaly na sebe. Zcela sám a bez přístřeší chtěl nejprve ukončit svůj život sebevraždou, z čehož se poprvé zpovídá až teď po letech. Díky pomoci přátel a především díky spolupráci s Lékaři bez hranic (Medecines sans frontier) se dokázal přes svůj úděl přenést, založil novou rodinu, získal a opravil byt a především postavil na nohy dnes prosperující francouzskou školu, kterou podporují vlivné osobnosti francouzského kulturního života, mezi nimi i Charles Aznavour.
Jako kompenzaci za velkou rodinnou ztrátu dostal od sovětské vlády automobil Žiguli, se kterým dodnes jezdí.
image/jpeg
  Martin Pašajan

 Nakolik dokázal Martin Pašajan svůj život znovu naplnit a zacelit staré trauma je hlavním tématem jeho osobního příběhu. Sledujeme jak se na jeho osud dívají jeho dnes už bývalá druhá žena Valeria Grabska, kterou žádná podobná katastrofa nepotkala a jen velmi obtížně se vžívá do situace svého manžela. Z jejích komentářů je zjevná nulová empatie a jen malý zíjem o pochopení temných momentů v mysli jejího manžela, toho vždy seriózního a noblesního muže, který příležitostně ztrácí kontrolu nad svým životem a upadá do hlubokého alkoholového žalu, když vzpomíná na své blízké. Jeho dospívající děti, reflektují otcovu katastrofu a vysvětlují, jak velmi se jich jeho osud dotýká. Sami se vyjadřují o vlastních ambicích a cílech, které jsou spojeny představou exodu do Francie a návratu zpět do Arménie.
image/jpeg
Valeria Grabska
image/jpeg
Vahid Pašajan 

Pašajanův příběh je konfrontován a doplněn životním osudem 48-letých manželů

Nately a Kaga Sarksjanových,
image/jpeg
kterým se následkem otřesů rozpadl starobylý kamenný dům, ztratili 7 blízkých, z toho své 2 syny, matku, otce, švagrovou, bratra a jeho matku a v době hospodářské krize oba manželé, podobně jako většina obyvatel Gjumri, ztratili i práci. Ocitli se tak ve fatální existenční nouzi.  
 I oni se pokusili založit novou rodinu. Ve snímku se dovídáme jak se jim daří, co se děje v jejich myslích, co a kdo jim dává sílu pokračovat. Zjistíme, že Kago prožívá bezesné noci kdy myslí na své syny, pak celé dny sedí před domem s holuby, kteří přinášejí klid do jeho rozhárané mysli. 
 Vidíme života plnou Natelu, která s hořkostí a pokorou přijímá svůj osud a nenapadá ji moc možností jak svou situaci změnit a pokračovat dál. Její příběh je také sondou do hierarchie na nastavení společenských a partnerských vztahů v Arménii.

 Zpovídáme jejich dva syny Arama (25) a Levona (16), kteří se narodili v rozdílných podmínkách, Aram před zemětřesením, které pamatuje jako malé dítě, prošel si martýriem vojenské služby v Náhorním Karabachu, živí se příležitostně prací v Gruzii a Levon, který se narodil po zemětřesení aby nahradil své dva mrtvé bratry.
image/jpeg
Levon Sarksjan 
image/jpeg

O něco větší štěstí měli jejich příbuzní. Bratr Kaga, 

Samvel Sarksjan (50),

image/jpeg
při zemětřesení ztratil ženu a panelákový byt. Zůstal sám se dvěma malými syny, dobře se oženil, s ženou, která se stala oporou a dobrou matkou jeho malých synů, rychle získal nový byt v právě postaveném panelovém sídlišti, a tam také provozuje malou živnost opraváře bot. I jeho synům se na místní poměry slušně daří, starší z nich se živí dobře výdělečnou prací jako kameník a mladší má na soukromém rádiu Šant samostatný pořad. Nakolik Samvel našel nové štěstí a smysl života se dovídáme jen velmi pozvolna. Stejně tak pozvolna otvíráme příběhy jeho synů a pozorujeme rozdíl s jakým vedou své životy.
image/jpeg
Samvelova žena Susanna se snachou a vnučkou

image/jpeg
Samvel a Kago před fotografií mrtvého bratra

Úplně jinou kapitolou filmu je intelektuální divadelní režisér 

Artašes Arakeljan (51)

image/jpeg
Artašes Arakeljan

 Undergroundový aktivista a jeden z lídrů karabašské války, který neztratil dům ani blízkého člověka, ale musel čelit rozhodnutí odejít s ženou a dcerou do USA nebo zůstat doma a podle arménské tradice se postarat o staré rodiče. Zůstal, ale není jasné, zda svého rozhodnutí nelituje. Žije sám s matkou ve starém kamenném domě a životní realizaci nachází v divadle, především v práci s mladými lidmi. Také on prožívá své bezesné noci, kdy je mu vodka jediným společníkem. Tíživou situaci jemu i jeho matce ulehčuje, podobně jako většině Arménům, finanční výpomoc bratra ze zahraničí.
  image/jpeg
Se studenty u sebe na zahradě
image/jpeg
v chrámu Marmašen

Během filmu zjistíme co je příčinou jeho nekonečné melancholie a patetismu. 
 Arakeljan přes svůj tragický výraz vnáší do filmu jakési odlehčující klima právě v konfrontaci s jinými hrdiny, kteří jsou jeho vrstevníky. Díky pronikavému intelektu, znalosti světa a emocionálnímu odstupu dokáže zobecnit některé palčivé problémy společnosti ve které žije a sám pojednává otázku víry, které se v jeho mysli neustále objevuje. 
Vedle toho bude postihnutý přírodní element prostředí. Jak příroda milosrdně přikrývá pozůstatky apokalypsy nálety stromů, jak hromady suti zarůstají a otvírají prostor životu rostlinstvu a živočichům a jak čas pracuje ve prospěch zapomění.


Způsob realizace

Film je natáčen ve městě Gjumri v Arménii, v Jerevanu a ve městech a na vesnicích v okolí Gjumri na digitální kameru SONY, se standartním zvukovým zařízením na mikroport, pušku nebo polopušku s užitím mixážního zařízení SQN. 
Projekt vzniká od září 2007. Zatím byla realizována jedna třítýdenní návštěva s obhlídkami a seznamováním se s prostředím a hledáním charakterů vhodných pro film. Předpokládají se další čtyři dvoutýdenní návštěvy, během následujícího roku. V této době by měl být natočen veškerý materiál.
Jde o intenzivní zachycení života jednotlivých aktérů, se kterými je tráven dlouhý čas z důvodu navození bližšího kontaktu a získání důvěry pro otevření se a pro intenzitu a pravdivost výpovědi. Kameru i režii snímku vedu sama. Ve filmu je kladen důraz na ničím nerušenou koncentraci a intimitu, právě proto je počet členů štábu omezen na minimum. Na filmu se v produkční části podílí 3 spolutvůrci a to zvukař eventuelně produkční a tlumočník.
Obecnější záběry budou realizovány na základě dostupnosti techniky, předpokládá se snímání větších celků z požární plošiny a z vrtulníku, pro zachycení širokých pohledů na vzhled města. Pro dokreslení se uvažuje užití několika archivních záběrů z období před zemětřesením a bezprostředně po něm, které ale ve filmu nebudou hrát stěžejní roli.

V obrazové rovině je kladen důraz na jednoduchost výrazu. Snímá ní bude provedeno klidnou, kamerou většinou ze stativu, nikoliv však staticky. Při akčnějších a pohyblivých situacích bude kamera vedena z ruky. Aktéři budou mluvit při svých obvyklých činnostech a bude ponechán prostor obrazovému vyznění scény a jejích charakterů. (Vizte fotografie).
Postprodukce je naplánovaná na období 11-12/2008. Distribuce by měla začít nejpozději v prosinci 2008. bude realizována na DVD nosičích a digiBetě.